Tak jsme se v pondělí 21. srpna vydali osobáčkem směr Havířov, Ostrava-Kunčice. Zvládli jsme přestup na osobní vlak ze směru Frýdek-Místek na Ostravvu, hl.n. Na vlakové stanici Ostrava -Střed nás čekal Tomáš Man. Honem přesun k dálkovému autobusovému spoji do Rožnov. Výprava mohla zdárně pokračovat. Ač bylo jasné, že Oskar ten den bude pálit jen ostrými paprsky, cíl byl stanoven, Valašské muzeum v přírodě a Jurkovičova rozhledna.

Od zastávky jsme se vydali příjemným chládkem rožnovského parku ke vstupu do muzea, kde nás čekaly ještě dvě dívenky, Martina Bobálová a Klárka Juračková, naše tábornice, které zrovna byly se svou babičkou na dovolené ve skanzenu a chtěly s námi shlédnout muzeum v přírodě. Vzhůru do kopce, jedno stavení střídá druhé, jedna roubenka je vystřídána druhou. Tu je stavení bezzemka, tu zase velké, rozlehlé stavení statkáře, kde je vidět na vybavení kuchyně a výzdobě jizby, oč byl kdysi statkář bohatší od bezzemka. Nakoukli jsme do prostor tehdejší hospody, odvážili jsme si sednout do lavic vesnické školy,kde na nás čekala přísná paní učitelka s rákoskou. A, poznali jsme, že nesmíme vyrušovat, jinak rákoska sviští vzduchem.

Život horalů byl těžký, celodenní dřina na horských políčcích, prostá krmě . Lidé se rvali s přírodou o každý metr půdy, žili v čisté přírodě, na čistém vzduchu, kolem se pásla stáda oveček, popíjela se zdravá žinčice. Dnešní život je na hony vzdálen životu tehdejších vesničanů v podhorských roubenkách na valašských kopcích.

A , nevzdali jsme to a vystoupali až k Jurkovičově rozhledně, dokonce jsme zdolali v poledne i ty schody až nahoru na ochoz.

Svačina, zakoupení vizitek do turistických deníků, razítko na památku a rychlým krokem dolů k podhorské hospodě, kde jsme si někteří objednali pravá valašská jídla, jiní zas tradiční kuřecí řízek s hranolky. Pak už jen svižně dolů k vlakové zastávce , kde nás čekala dlouhá jízda s několika přestupy, než jsme se dostali nazpět do Českého Těšína. Byli skvělí všichni, od nejmenších, Emy Goldmannové a Izabelky Plucnarové přes omladinu 14-letou až k nám, dvěma bábrlinkám, dvěma Janám, Bendové a mně. A legrační bylo sledovat při scházení z Valašské dědiny zájem Kuby Romana od tamější kačeny, nejraději by se k nim vrhl do rybníčku.

Tak, prázdniny ahoj a v říjnu na další výpravě se s některými potkáme.

Jana Jurčagová